Argentinské tango v Praze

Stručný přehled historie tanga a jeho evoluce (díl 2.)

Julio Martínez

Etapy vývoje

Pokud se zaměřím na vývoj tanga jako tance velmi komplexního díky charakteru improvizace, je možné říci, že existuje téměř tolik stylů co lidí, kteří ho tancují. Můžeme rozlišit několik etap:
První etapa, kdy se tančilo na muziku imigrantů, charakteristický je odlišný taneční styl díky pevnému sevření, blízkost páru, improvizace a využití pauzy jako choreografického prvku.
Druhá etapa, kdy se objevuje prvek vlastní choreografie každého z tanečníků. V tomto období se vyzdvihovala kreativita mnoha tanečníků, skutečných virtuosů s intuicí, kteří začali vytvářet prvky choreografie pro ně typické a které ostatní začali napodobovat. Zhruba v této době se objevil další prvek typický pro tango: vstup do prostoru toho druhého, kdy tanečník vytváří choreografii uvnitř základní opory (mezi nohama) tanečníka nebo tanečnice. Vždy ale tančí na zemi, neustále v kontaktu s podlahou a s taneční improvizací „kreslí po zemi“. Později byla do těchto prvků vnesena elegance.

Film a tango po Valentinsku

V posledních letech éry němého filmu se objevil cizinec, který měl pro šíření tanga po celém světě ohromný význam. Herec a tanečník Rodolfo Valentino dostal nabídku ztvárnit hlavní roli ve filmu „The Four Horsemen of the Apocalypse (1921)“, kde měl tančit tango.

Rodolfo Valentino ve filmu Čtyři jezdci Apokalypsy

Tento herec, zrovna když nehrál, tak si na živobytí vydělával jako tanečník v nočních barech v Americe. Když dostal tuto nabídku, tak ji okamžitě přijal, přestože podle některých zdrojů tančit tango vůbec neuměl. V okamžiku konkurzu předvedl svou výjimečnou kreativitu a své zkušenosti jako tanečník. Výsledkem bylo "tango" plné exotiky a vášně, které mělo velký ohlas a úspěch světové úrovně. Když přišel film do kin v Argentině, lidé se smáli té zvláštní až směšné formě tance: podivné držení, výskoky, změna držení, laterální chůze s protaženýma rukama, přehazování objetí do směru tance apod. Navíc hlavní hrdina, kterého hrál Valentino, byl výstředně oblečen jako gaucho ale s andaluzským kloboukem a jeho partnerka byla oblečena jako andaluzská cikánka. Přesto pro některá místa na světě, toto byl první kontakt s tangem a postupem času se tento taneční styl stal mezinárodním tangem, tancem americkým i evropským a tak odlišným od původního tanga.

Využití boleadora při lovu zvěře

Navíc je svým charakterem více rytmický než melodický a striktně choreografický.

Zjednodušování a nové prvky

Sledujeme-li vývoj tanga, můžeme rozlišit další etapu, kde se tango stalo tak populárním a masovým, že došlo až k takovému zjednodušení základních principů a pozornost se přenesla na méně významné aspekty jako např. způsob chůze. O posledním vývoji tanga hovoříme ve chvíli, kdy se objevily figury ve vzduchu. Nohy se odpoutaly od země, objevil se prvek zvaný "gancho", kdy tanečník narušuje prostor tanečnice pohybem nohy nahoru do tvaru háčku. Dalším prvkem je "boleo", pravděpodobně odvozené nebo inspirované zbraní "boleadora" původních obyvatel a později gauchos, kteří ji používali při lovu zvěře např. pštrosa nandu. V tomto prvku noha dělá pohyb ve vzduchu paralelně s podlahou podobně jako "boleadoras", které dostanou točivý impuls ve vzduchu předtím než se hodí na kořist a zamotají se do jejích nohou. Stejně jako ulovená kořist i noha tanečníka spadne k zemi a sklouzne po podlaze.

Úpadek a návrat

V šedesátých letech přestalo být tango tak populárním a zůstávalo téměř exklusivní záležitostí na taneční scéně. Byla to doba velkého ohlasu rock and rollu a popu, podporována mladými, kteří viděli v tangu přežitý tanec a tanec starší generace, od které se chtěli lišit. V osmdesátých letech byla premiéra choreografického představení na Brodway "Argentinské tango", které připomnělo dávný žánr a ukázalo jeho historii i úpadek. Představení mělo takový úspěch, že okamžitě proletělo celým světem a přivedlo tango zpátky mezi lidi. Kurzy tanga se staly populárními, a opět se otevřely milongy, místa, kde se tančí tango, jak v Buenos Aires tak ve světě.