Argentinské tango v Praze

Zkrácený záznam hovorů o tangu s Juliem Martinezem

Compás de danza a vývoj stylů (28.1.2008)

Co vlastně přesně znamená často používaný termín compás de danza?

Compás de danza je kruhový prostor kolem páru, ve kterém se dějí všechny kroky obou partnerů. Kroky vycházející z tohoto kruhu vedou k porušení objetí. Compás de danza se pohybuje s párem a jeho střed se může měnit. Osa compás de danza může být ve středu páru (při chůzi), může být osou muže (např. v molinete, kde muž pivotuje a žena vytváří compás de danza) ale také osou ženy (např. parada).
Zajímavý je i příklad, kdy žena dělá doble ocho atrás a muž ji doprovází. Žena je v tomto případě pohyblivou osou a muž dotváří compás de danza. Toto byla jedna z věcí, které udělaly z tanga revoluční tanec. To, že se neustále mění osa v compás de danza.

Slyšel jsem o různých stylech tanga jako tango salón, milonguero atd. Co to znamená, když se řekne styl v tangu?

Existují dvě kritéria klasifikace stylů tanga. Jedním z těchto kritérií je místo, kde se tančí. Pokud se tančí na milonze, hovoříme o stylu tango salón. Když se tancuje na jevišti, je to tanec s uměleckou projekcí nebo exhibice, někdy nazývaný tango fantasía. Tango, které se tančilo mimo Buenos Aires, na jeho okrajových částech, se jmenovalo tango de las orillas (okrajové části) nebo tango orillero. Celé zóny - La Boca, Palermo, přístav, Flores... byly tehdy okrajovými částmi Buenos Aires. Toto tango bylo více lidové, pro nižší vrstvy, bez žádných omezení ani ostychu, ale také bez nijak dobré techniky.

Druhým kritériem, který kvalifikuje styl, bylo, jaké charakteristiky má konkrétní styl, jakou má tanec formu. Pokud se v tanci neustále ničilo obětí, měnily se vzdálenosti v páru nebo se pár úplně rozdělil, hovořilo se o stylu tango fantasía. Existují dokumenty z roku 1903, kde je možné vidět tento styl. Poté vzniklo tango, které se tančilo ve společnostech a obsahovalo jednoduché figury a jednoduché krokové variace. Nazývalo se tango liso (jednoduché). Tančilo se na blízko, ale taneční projev byl velice mírný a jednoduchý. Jedním z důvodu pro tento mírný projev byl také nedostatek prostoru v plných sálech.

Kromě tohoto stylu ještě existovalo další tango, které bylo mnohem více kreativní, improvizované, nebylo moc elegantní, ale zato na svou dobu velmi odvážné. Obsahovalo prvky vstupu do prostoru partnera, ženy se ovíjely kolem nohy muže, sedaly si na ně atd. Toto tango bylo také trochu kolébavé, neformální ale i rytmické. Pro tyto vlastnosti bylo pojmenováno tango canyengue. Bylo to pojmenování poněkud hanlivé, protože tento styl neměl jemnost, byl neomalený a neelegantní, tanec nižších vrstev většinou bez vzdělání.

V období 20. let se objevil tanečník, který se jmenoval Benito Bianquet, známý jako El Cachafaz. Tento pán byl virtuózní tanečník a podle dobových kronik neexistoval nikdo, kdo by se mu vyrovnal. Tento člověk přinesl do tanga něco velmi důležitého pro jeho další vývoj a to eleganci. El Cachafaz vzal obrovskou kreativitu, složitost a variabilitu figur z Canyengue a přidal k tomu eleganci, která zde chyběla. Dosud tanečníci snažící se o eleganci prakticky jenom kráčeli. El Cachafaz si přes veškerou složitost figur neustále udržoval perfektní osu. Během tance byl také vynikajícím "kresličem" nohama do hlíny a mnohdy, když skončil tanec, zanechal po sobě vykreslený podpis. Často ho jeho kreativita stála mnoho neslušných urážek z důvodu bezohlednosti vůči okolí a častých srážek. Neberte ovšem kreativitu jako omluvu za srážky na milongách, jak koluje v mnoha anekdotách o El Cachafazovi.
El Cachafaz byl původem z okrajové části Buenos Aires a svoji přezdívku - el cachafaz - si vysloužil, když byl přistižen při jedné z mnoha náštěv v cizích postelích a musel utíkat oknem.

Po této opoše, asi tak do 70. let, existoval další tanečník, mimochodem dobrý přítel Gardela, který přinesl do tanga něco, co nikdo předtím. Toto tango jste několikrát viděli v mých vystoupeních a tento styl se jmenuje cabeza a cabeza (hlava na hlavu). Virtuózem tohoto stylu byl Tito Lusiardo. Můžete ho vidět ve většině filmů s Gardelem. V té době existoval jeden zvyk při slavnostních příležitostech jako např. svatba, kdy otec nevěsty nebo ženicha vložil hodnotnou bankovku mezi čela nevěsty a ženicha a ti museli takto odtancovat jedno tango. Bankovku si pak mohli ponechat, pokud jim neupadla na zem. Samozřejmě zde nemůžeme mluvit ani o eleganci ani o ničem jiném, protože jediný cíl bylo získat bankovku. Tita Lusiardo tančil tento styl samozřejmě bez bankovky a za mého mládí jsem ho často vídal v televizi. Říká se, že pro tento styl je potřeba znalosti choreografie. Ale podle mých kritérií, pokud je tanečnice na dobré úrovni, zvládá interpretovat tělo tanečníka a sleduje pohyby hrudníku, nepotřebuje znát choreografii. Jako to tady umí Petra, Tereza a začíná se učit i Alexandra. Tento styl, jehož představitelem je Tito Lusiardo se nazývá tango compadrito.

Význam slova compadrito prošel také vývojem. V této době vycházel ze slova compadre (někdy překládáno jako kmotr) což byl člověk s respektem z různých důvodů. Compadrito v této době bylo hanlivé označení lidí, kteří si na muže s respektem jen hráli a mnohdy si ho snažili vynutit v soubojích s noži. Často patřili mezi lidi bez vzdělání pracující na polích, čistící ulice nebo dělající různou podřadnou práci. Obyčejně pracovali bosí nebo v jednoduché látkové obuvi. Tito lidé chodili na milongu v levných tanečních botech, na které nebyli zvyklí a které jim způsobovaly obrovské bolesti v chodidlech. Z důvodu těchto bolestí často v tanci vyskakovali a kolébali se, aby si ulevili. Rovněž přehánění v kolébavých pohybech (typické pro tento styl), které dávali na obdiv, jim pomáhalo zapomenout na bolest.

Ve zlaté éře tanga dostalo slovo compadrito nový význam. Už neznělo hanlivě, ale znamenalo určitou kvalitu. Nazývali se tak muži, kteří chodili oblečeni velmi elegantně. Někdy se jim také říkalo compadrito al Dandi podle velmi velmi elegantního muže, který ovšem netančil. Dalším alternativním pojmenováním bylo post cachafaz, protože tanečníci tohoto stylu ke svému kreativnímu tanci s elegancí přidali i elegantní oblečení a vystupování.

To byla historie vývoje stylů, ale v dnešní době se mluví především o stylu milonguero a tango nuevo. Jak a kdy vznikly tyto styly?

Školy tanga, které nyní existují sledují taneční styly různých tanečníků, kteří vyučují. Hovoříme-li o tangu v Buenos Aires tak byly ustanoveny styly podle některých významných, velmi dobrých a charizmatických tanečníků, které se mnoho lidí snažilo napodobit a stát se jejich následovníky. Jsou následovníci El Cachafaze, Tita Lusiarda, ..., každá skupina tanečníků cítila potřebu ztotožnit se s nějakým svým vzorem.
U zrodu moderního tanga, které nyní nazýváme tango nuevo, stál v 50. letech výborný choreograf Miguel Angel Eleta, který vytvářel taneční choreografie pro spoustu filmů a muzikálů. Z politických důvodů nakonec skončil bez práce a musel emigrovat. Prvním tanečním párem tohoto choreografa byli sólisté Julia a Lalo Bello, kteří se stali nejlepšími divadelními tanečníky doby. Když Lalo Bello zemřel, hledal se ve skupině jeho následovník, který by mohl převzít všechnu jeho slávu. Tím se stal Juan Carlos Copes. Se svou partnerkou Marií Nieves se stali nejslavnějšími tanečníky 70. let po celém světě. Carlos Copes je výjímečný tím, že na milongách tančí jiným způsobem, než na představeních. Například styl, který má Pablo Veron, pochází od Copese.

Do této doby patří také Gloria a Rodolfo Dinzel. Rodolfo Dinzel provedl rozsáhlý výzkům stylů tanga a založil styl Los Dinzel. Základem tohoto stylu jsou principy El cachafaz. Všichni, co se učíte tangu u mne, jste pokračováním stylu El cachafaz doplněného o moderní elementy.
Do 50. let se tango tančilo výhradně ve vertikálních pozicích. Všechny ostatní pozice byly považovány za defekt. Koncem 80. letech se objevila skupina tanečníků, kteří nebyli příliš dobří, ale měli velkou reklamní podporu. Takže mohli ustanovit jako styl tehdy defektní (přesto komerčně úspěšnou) formu, kdy tanečníci netančí ve vertikálních pozicích a nazvali ho tango milonguero. Styl milonquero je mnohem jednodušší se naučit, protože pozice apilado neumožňuje téměř nic jiného než chodit, točit se a dokreslovat pohyb nohama. Přesto jsou dnes v tomto stylu velmi dobří tanečníci. Bohužel je jich velmi málo.

Stylem milonguero jsem se také mnohokrát zabýval, ale vadilo mi na něm, že omezuje moji svobodu. V tomto stylu je také jedno nebezpečí, především pro partnerku. Pokud nemá dobře zpevněné tělo a tančí uvolněně a prohnutá v zádech (častý případ na milongách), hrozí při prudším pohybu vážné poškození páteře. Používám vedení hrudníkem typické (nejen) pro tento styl, ale také udržuji kontakt v bocích. Velmi dobří tanečníci stylu milonguero si zakládají právě na pohybu hrudníku. Na to, aby člověk byl schopen tančit dobře styl milonguero, musí být hodně dobrý tanečník, aby zvládl vedení s jediným kontaktem v hrudníku.

Stejný problém je ve stylu na vzdálenost, kde je kontakt pouze rukama, přes který se musí přenést veškerá informace o úmyslu. Velké nároky jsou zvláště na partnerku, která v každé točivé figuře musí zvládnout techniku při značné rychlosti. Většina představitelů tohoto stylu jsou tanečníci z divadla nebo baletu. Např. Pablo Veron je excelentní divadelní tanečník, ale nezajímají ho milongy.

Abych všechno, co jsem tu řekl o stylech, shrnul - důležitější než samotný styl je kvalita tanečníků. Ve všech stylech jsou lidé, kteří tancují dobře i lidé, kteří tancují špatně.